Žijeme jen jednou...

1.kapitola – Severusi!!!!!!!!

Všechno to začalo jednoho pošmourného listopadového rána, Severus Snape nikdy nepatřil mezi  ty, kteří  by s oblibou trávili svůj volný čas v posteli. Dnes to však bylo s určitostí jiné, když se v noci vrátil z jednoho nepříliš povedeného smrtijedského setkání, vlasy mu vstávaly hrůzou na hlavě! Nevěřil, že by se to kdy mohlo opravdu stát, ale temný pán se už s konečnou platností zbláznil, během jedné jediné noci se svými stoupenci napadl tři mudlovská města a jejich obyvatele bez milosti povraždil. Muže, ženy i děti. Moc dobře si pamatoval, jak byl donucen zabít to ubohé novorozeně, které netušíc nic špatného se na muže, svého vraha s umaštěnými vlasy, vesele usmívalo. Jak pak viděl matku dítěte rvát si vlasy zoufale drmolíc modlitbu k Bohu,  který na svět nechal vstoupit takové utrpení. Severus si moc dobře vzpomínal, co cítil sledujíc  tu nebohou hysterickou ženu, vzpomínal na svou první a prozatím jedinou lásku, na Lilly Evansovou, tu překrásnou zrzku s jiskrnýma zelenýma očima, která svůj mladý život položila za své jediné dítě, za spásu kouzelnického světa, kterou on tak nenáviděl.

Když už o tom mluvíme, mladý Potter a ti jeho nebelvírští kamarádíčci také patřili mezi jeden z důvodů, proč dnes ráno nechtěl opustit postel. Nechtěl si to přiznat, ale poslední dobou věnoval Potterovi až abnormální pozornost. Na hodinách, ve velké síni, na famfrpálových zápasech, v knihovně … ať už ho potkal kdekoli, nemohl od něj odpoutat zrak. Možná to bylo tím, že sám Potter se poslední dobou choval divně. Byl bledý, málo jedl a co víc drahý Merline on se nebavil se svými nebelvírskými kamarádíčky, za to však hojně vyhledával společnosti jeho Zmijozelů! Na poradách profesorského sboru byl chválen, a co víc v lektvarech dosáhl dokonalosti ….  Kdyby ho Lilly tehdy neopustila mohl to být jeho syn, mohl by … Dost proboha! Otočil se na druhý bok a hlavu schoval pod polštář zahánějíc stíny minulosti i nesplnitelné budoucnosti. Zavřel oči a rozhodl se ještě na chvíli prospat.

Možná by se mu to i podařilo, kdyby se právě v té chvíli neozvalo naléhavé klepání na dveře. Ignoroval to, nehodlal vstát, ale ať už to byl kdokoli, rozhodně se nehodlal vzdát lehce. Znovu zaklepal s větší intenzitou. Severus si na hlavu přihodil další polštář rozhodnut nenechat se NIKÝM vyrušit ze svého podivného stavu mysli. Doufal, že se ten zatracenec zase vrátí odkud přišel, bohužel ani toto prosté přání mu nebylo  splněno. Nezvaný rušitel jediným švihem hůlky vyrazil dveře z pantů a nakoukl do prázdného obývacího pokoje. Tohle už bylo na Snapea příliš, vyřítil se z postele, jako velký černý netopýr, kterého jisto jistě připomínal, a ohromující rychlostí doběhl do obývacího pokoje. Mastné vlasy rozcuchané, na sobě stále ještě potrhaný a krvavý smrtijedský hábit ve kterém usnul a hůlkou připravenou k útoku – Severus Snape byl děsivý! To mu nikdo upřít nemůže. Kdokoli, na koho by v tu chvíli byl namířen jeho vztek, by raději zalezl dva metry pod zem. Tedy kdokoli s výjimkou Albude Brumbála, který se vesele posadil do jednoho z kožených křesel u krbu.

„Pane řediteli? Mohu vědět, co Vás ke mně přivádí v tak brzkou ranní hodinu? A proč dveře od mých komnat leží zde na zemi, místo aby bránily ve vstupu, což je nepochybně činnost, ke které byly předurčeny?“ zeptal se Snape a z jeho hlasu ukapávala jízlivost.

„Promiň mi mé vyrušení Severusi, ale, jak jistě chápeš, potřeboval bych vědět, co se stalo na včerejší schůzi. Dostaly se ke mně nějaké nepříliš lichotivé informace, rád bych ovšem slyšel, co se stalo přímo od tebe.“ řekl Brumbál klidným hlasem. V Severusovi znovu vzkypěl vztek k bradavickému řditeli, k narušiteli jeho soukromí, k člověku, který ho využíval pro své záměry, nechápal, jak může být Brumbál, tak klidný. On sám by to, co se včera stalo, rozhodně nenazval „nelichotivým“. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby zahnal nevolnost. Do jeho rysů se pomalu vkradla odevzdanost, vstal, přinesl myslánku, vložil do ní vzpomínky na dnešní noc, pokynul řediteli, počkal, až zmizí. Vše přesně podle jednoduchého vzorce, podle scénáře, který mu Brumbál přidělil. Chtělo se mu křičet bezmocí a smutkem, chtělo se mu skrčit se do polohy plodu a spát, chtělo se mu utéct od toho všeho, ale mohl? Ne, Brumbál by se nikdy nevzdal svého špeha jen tak, radši by ho zabil, než aby ho nechal odejít a Severus Snape rozhodně nechtěl zemřít, ať už se o něm říkalo cokoli.

Příliš se zamyslel, takže si ani nevšiml, kdy se ředitel vynořil z myslánky a znovu se posadil do křesla. „Tohohle jsem se obával. Musíme provést náš plán, musíš mu dát ten lektvar Severusi.“ prohlásil ředitel a v očích se mu zablesklo. „Náš plán?! Náš plán?! Je to Váš plán Brumbále a rád bych dodal, že velmi riskantní, nemluvě ani o tom, že já ten lektvar nemám a i kdybych měl, nepodaří se mi ho podstrčit Temnému pánovi, to je šílenství!“ rozkřikl se Snape.  Brumbál se v odpověď jen usmál dávajíc tak najevo, že on svůj názor nezmění. „I kdyby se mi to nakrásně podařilo, co když ten chlapec selže?“nadhodil Snape v posledním marném pokusu. „Neselže.“ odvětil netrpělivě Brumbál.

Severus se zamyslel, Brumbál měl pravděpodobně pravdu, ale ….

„Severusi!!!! Bude fungovat, věř mi.“ Vyštěkl teď již popuzený Brumbál a rychle odešel. „Přál bych si, abyste měl pravdu.“ zašeptal Severus směrem k opraveným dveřím svých komnat.

Konec nepříliš povedené první kapitoly.