Žijeme jen jednou...

6. kapitola – Zařazování

Když jsem se další den ráno probudila měla jsem pocit, že snad nemám ani sílu zvednout se z postele. Problém byl už jen udržet oči otevřené! Amy s Jenny na mě koukaly dost nechápavě, ale není se čemu divit podle jejich slov se vyspaly perfektně… Chtě nechtě jsem se musela zvednout a pokusit se upravit. Díky svému nočnímu bloudění jsem jasně věděla kudy se dostaneme do velké síně. Těžší bylo vyhýbat se tázavým pohledům kamarádek. „Je vám doufám jasné, že se nesmíme nijak prozradit?“ zeptala se celkem zbytečně Amy.
„Jistě, že je!“ naštvala se Jenny. Taky mě naštvalo, že nás Amy považuje za idioty, ale neměla jsem tolik energie, abych se s ní hádala.Ve vstupní síni jsme potkaly Albuse Brumbála, který se na nás mile usmíval a přál nám dobré ráno.
„Pojďte prosím za mnou Moudrý klobouk vás zařadí do koleje a po snídani se domluvíme, kdo s vámi půjde na Příčnou ulici.“ řekl vlídně a vešel. Trochu zaraženě jsme se vydaly za ním. No k mému velkému štěstí byl víkend a většina studentů si s radostí přispala. Pouze okrajově jsem vnímala, jak Brumbál něco oznamuje a volá Jenny. Seděla tam na té třínohé stoličce dlouho a když říkám dlouho bylo to pravdu dlouho. Připadalo mi to jako celé tisíciletí… než klobouk vykřikl: „Nebelvír!“ Upřímně jsem doufala, že i já se dostanu do Nebelvíru a stejně tak bych to přála Amy… Na nohách, které mi spíš připadaly jako rosol jsem se vydala k Moudrému klobouku. Vím, že se na mě všichni dívali a šeptem si povídali o mém mudlovském oblečení, ale snažila jsem se to ignorovat. Posadila jsem se a nasadila si na hlavu ten klobouk, který má v rukou celý můj život (samozřejmě vím, že klobouk nemá ruce je to myšleno pouze metaforicky J ).
„Ale, ale tak ty jsi taky z jiného a přesto z našeho světa.“ Ozvalo se mi v hlavě.
„Nechápu…“ pomyslela jsem si.
„Vím, ale kvůli tomu tu teď nejsme do jaké koleje bys chtěla?“
„Do Nebelvíru, ale konečné slovo budeš mít stejně ty…“
„Pravda… Nechceš si to ještě rozmyslet? Máš vlastnosti, kterých si ve Zmijozelu velmi cení.“
„Možná, že ano… ale já tam nechci.“
„Tvé srdce patří jinam, tak ať je to tedy NEBELVÍR!!!!!!!“ zakřičel klobouk. Ulehčeně jsem si oddechla, sundala z hlavy klobouk a vydala se sednout si vedle Jenny k Nebelvírskému stolu. Tvé srdce patří jinam… no to je hezké, ale jestli to ten klobouk bere takhle tak by Amy mohla skončit ve Zmijozelu… Řekla jsem si pár vteřin před tím, než klobouk opravdu vykřikl Zmijozel! Jenny vypadala na infarkt a zděšeně se na mě dívala. Pohled jsme jí oplatila, ale nikoli zděšený či nevěřící spíš smutný a smířený… Tušila jsem to a jen doufala, že Amy bude šťastná… mluvím tu jako abych ji už nikdy neměla vidět co? Uvědomila jsem si a usmála se.
„Jenny proč nejíš?“ zeptala jsem se vlídně.
„Já jen doufala jsem, že budem všichni spolu…“ zašeptala.
„Já ti nestačím?“ zeptala jsem se na oko naštvaně a nsažila se zlehčit situaci.
„Ale Is víš, že o to nejde.“
„Vím. Myslela jsem si to tak mě to tak nebere…“ odvětila jsem.
„Jak to?“
„Klobouk mi řekl, že mé srdce patří do Nebelvíru a tak mě napadlo, že jestli to bere takhle…“ odmlčela jsem se. Znovu jsem e pustiůa do snídaně, když mi někdo přikryl oči dlaněmi. To je drzost!
„Kdo jsem?“ ozvalo se mi šeptem u ucha.
„Nevím, žeby Karel Gott?“ rozesmála jsem se.
„Špatně.“
„Siriusi nešaškuj mám hlad taky by se mohlo stát, že tě kousnu!“
„Vážně?“
„Néééééééééé přece si nebudu kazit chuť ne?“ rozesmála jsem se znovu.
„Taky pravda… J.“ rozesmál se i on a pustil mě.„Jsem rád, že jsi v Nebelvíru.“dodal po chvíli.
„Já taky.Nevíš co to včera mělo znamenat?“ zeptal jsem se a vzpomínal na ty potvory z lesa.
„Doufám, že to není to, co si myslím…“ konstatoval spíš pro sebe smutně.
„Co takhle skusit se mrknout do knihovny?“
„Héééééj já jsem tu taky.“ uraženě poznamenala Jenny.
„Vždyť já vím. Siriusi to je Jenny.“ poznamenala jsem jen tak mimochodem.
„O čem jste to mluvili?“ vyzvídala.
„Ale o ničem…“ snažila jsem se to nějak zakecat. „Já už dosnídala a ty?“
„Já taky. A Amy zřejmě taky.“ Zamračila se.Prvně jsem myslela, že se mračí kvůli tomu, že jsem ji odbyla, ale potom co jsem zachitila směr jejího pohledu mi poklesla brada.Amy seděla vedle Luciuse Malfoye a velice zaujatě se s ním bavila! Tak to je síla!
„Řekni vidíš to, co vidím já?“ zeptal jsem se úplně zbytečně.
„Jo po tom všem co Malfoyové udělali se s ním klidně baví!“ vykřikla Jenny.
„Jak to myslíš po tom všem co Malfoyové udělali?“ zeptal se se zájmem Sirius.
„To je jedno… Věř mi kdybych ti řekla pravdu nikdy bys mi nevěřil a to nechci.“ odpověděla jsem vyhýbavě.
„Myslím, že panu Blackovi nebude vadit, když vás doprovodí na nákupy.“ Usmál se Brumbál, který se z čista jasna objevil za námi. Kde se tam do háje vzal?- Nevím přiletěl?-No jasně co mi řekneš příště,že Brumbál je včelka Mája?-Nikdy nevíš…-Že jsi blbá vím celou dobu!
„Jistě, že ne pane profesore a myslíte, že by…“
„… jistě pan Potter může samozřejmě jít taky.“doplnil Brumbál a vydal se ke Zmijozelskému stolu.Něco řekl Amy a pak si dlouho povídal s jednou poměrně hezkou a na 100% namyšlenou černovláskou. Kdybych věděla jakej z toho kouká průšvih, ale … No tuším, že to nedošlo nikomu…